Dalimilova kronika

Kronika tak řečeného Dalimila

Rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila je nejstarší česky psaná kronika vůbec. Byla určena, na rozdíl od Alexandrei, širšímu okruhu čtenářů, většinou neznalých písma. Verš bylo možno při poslechu lépe vnímat. Přestože je tato kronik veršovaná, autor nevyužívá jinotajů (básnických ozdob). Je psána bezrozměrným veršem s proměnlivým počtem slabik, ale převládají verše osmislabičné.

V předmluvě jmenuje kronikář pět kronik, které používal při psaní svého díla: Kroniku boleslavskou, Kroniku pražskou, Kroniku břevnovskou, Kroniku opatovickou a Kroniku vyšehradskou. V textu se zmiňuje ještě o Kronice moravské (která možná ani neexistovala) a Kronice německé. Za nejlepší z nich považuje Kroniku boleslavskou a nejméně se mu líbila Kronika vyšehradská. Je známo, že hlavní předlohou pro Dalimilovu kroniku byla Kronika Kosmova, ze které převzal i některé chyby (jména, data), přestože historickou cenou se jí zdaleka nerovná.

Kronik zaznamenává období od stavění Babylónské věže do 2. desetiletí 14. století. Z textu je zřejmý kronikářův odpor proti cizincům, zejména Němcům. Kronika tak řečeného Dalimila je blízká Husitské době, což dokazuje i fakt, že z ní v 15. století čerpal neznámý autor panfletu „Krátké sebránie z kronik českých“. Nového vydání se kronika dočkala v roce 1618.

A kdo to vlastně byl Dalimil? O tom, kdo se pod tímto nepravým jménem skrývá, se vedla spousta diskuzí, ale ani nyní se to nedá přesně říci. Je pravděpodobné, že to byl vzdělaný šlechtic žijící ve městě, který znal současnou literaturu, zúčastnil se některých událostí psaný v kronice, uměl německy a latinsky a kroniku, kterou dovedl do roku 1314 psal nejspíše ve stáří.

Ukázka:

41. kapitola: O selské kněžně Boženě

Když v postoloprtské stráni

lovil Oldřich, znenadání

za jednou vsí nad říčkou

spatřil selku mladičkou,

jak v košili bez oplecka,

bosa, umáčená všecka,

pere. Byla krásná, milá,

Oldřichu se zalíbila,

že tvář měla čistou, něžnou.

A tak učinil ji kněžnou.

Ona kněžna dokonalá

Božena se jmenovala.

Oldřich nedbal nic, že páni

to manželství jemu haní.

Řek: „Tak už to v světě chodí,

že se z chlapa šlechtic rodí

a že sedlák nezřídce

za otce má šlechtice.

Stříbro poctu rodu vrací,

chudý šlechtic jméno ztrácí.

Pán i kmán jsou jedna krev,

proto potlačte svůj hněv,

že jsem si vzal za ženu

prostou dívku Boženu.

Ve mně každý pána hledá.

Na Přemysla na praděda

nejdříve však pomyslete,

jenž z oráče na knížete

povýšen byl. Všichni stejně

počati jsme byli v ženě,

ač pokládán za šlechtice

je ten, kdo má stříbra více.

Chci žít s českou selkou skrovnou

spíše než s Němkou, s císařovnou.

Pouto krve vždy je silné,

Němka k Čechům sotva přilne.

Vaše utrhačné řeči

o hlouposti jenom svědčí.

Jak u Němky byste, páni,

chtěli prosit o zastání?

Čeleď z Němec, z Němec mistři,

Němkyně je na koni

a mé děti, synci bystří,

německy jen švadroní.

Vidím, jak zem vadne, chřadne,

jak Čech právo nemá řádné.“

Božena, ta přála právu,

ctila lidi všeho stavu.

Oldřichu pak selka zdravá

dala syna Břetislava.